Švédsko - cesta nekonečnými lesy

Abychom si zkrátili cestu  a vyhli se trajektu, který není zrovna levný, rozhodli jsme se přejet na švédskou stranu, kde bylo méně sněhu a cesta utíkala rychleji. Viděli jsme krásnou přírodu, sobí stáda a nádherná jezera....

63. DEN - Jedeme na jih přes Švédsko, spaní uprostřed lesa  31. 10.

Po probuzení do polojasného dne, sledujeme mihotající se běžkaře za křovinami kousek od auta a na druhé straně pozorujeme projíždějící nádladní vlaky, které převáží železnou rudu. Nákladní vlak se střídá jeden za druhým a skládá se z lokomotivi a za ní se táhne 70 naložených vagonů, neuvěžitelné. Dřív než odjedeme z tohoto průmyslového města, rozhodneme se nahlédnout do centra a okolí. Ve městě potkáváme domorodce na kovových saních, které jsou velmi praktické na pohyb a děti užívající si sněhových radovánek. Všude se pohybuje spoustu cizinců, což nás překvapí, ale přisuzujeme to průmyslu, které vládne Kiruně. Stejně jako Hammerfest, není Kiruna obřím městem, ale jistě nabízí mnoho pracovních příležitostí a proto se sem stahují cizinci. Navštěvujeme místní dřevěný kostel, který se postavený německým architektem podle typických sámských domů. Kostel je konečně otevřený, je celý dřevěný a tmavý a mohutný. Zjišťujeme, že kostel stojí na kopci železné rudy a v roce 2025, kdy předpokládají vyčerpání železné rudy kolem města, se bude muset kostel přemístit jinam, aby se mohlo pokračovat v těžbě. Zkrátka je to průmyslové město a nebýt železné rudy, byla by tu možná jen osada. Projíždíme městem, sledujeme lidi, domy a jak město žije ve všední den. Čas pokročil a my musíme vyrazit dál na jih, Na benzince ještě podhušťujeme pneumatiky, aby nám neujeli na sněhu a jedeme dál. Jedeme stále stejnou zasněženou krajinou, plnou obřích jezer, borovic a balvanů. I když je krajina bez kopců a monotonní, stále více nás fascinuje svojí nekonečností a drsností. Osídlení je tu velmi řídké a domy zde tvoří pouze malé osady, které jsou od sebe vzdálené desítky kilometrů. Na švédskou krajinu si rychle zvykáme a čím dál více nás okouzluje. S přicházející tmou se zhoršuje viditelnost a proto hledáme místo na přenocování. Zajíždíme do lesa a jedeme asi 1 km po lesní cestě až přijíždíme na kulatý palouček obklopený lesem, zde zastavujeme a chystáme se na mrazivou noc. Cítíme se nebezpečně a vzrušeně sami uprostřed švédských lesů, teplota jde stále dolů a překonala i nulu. Dnes byla opravdu studená noc.

64. DEN - Mrazivý švédský les, sobi a dušičky 1. 11.

Ráno se budíme do teploty - 1°C a venku jsou - 3°C, máme zmrzlý obličej a ramena, která vykukují zpod spacáku. Ještě stále spíme ve spodním prádle a pod rozepnutým spacákem. Venku je všude jinovatka a nádherné ticho. Po snídani pokračujeme dále, rafička na paliva klesá k červené čárce a žádné město na dosah, začínáme být nervózní, ale pak se objevuje záchrana. Vesnička s několika domy, nad nimiž se tyčí sjezdovka, která je v provozu. Nevěříme svým očím a jedeme místo prozkoumat blíže. U sjezdovky stojí několik aut, lyžařů, vlek je v provozu a na sjezdovce se prohání závodníci ve slalomu. Nevěřícně koukáme od turniketu nahoru a vypadáme, jak nevěřící Tomáš. Jelikož rádi lyžujeme, zamáčkneme slzu a odcházíme zpět k autu, vydat se hledat naftu. Tak to je v pytli, oni zde nemají benzinku, opouštíme vesničku a nezbývá než věřit. Vzápětí píplne rezerva a Janek začíná být značně nervózní, já zkoumám navigaci a objevuji další vesnici za 20 km, kde třeba budeme mít štěstí. Hurá, přijíždíme do vesnice z cedulí "Diesl", zastavujeme u samoobslužného stojanu, ale nejde nám zaplatit, raději se ani neptám, co se děje. Janek se pokouší domluvit s automatem, abychom mohli natankovat a konečně po několika pokusech můžeme tankovat. Můžeme tedy pokračovat směle dál. Na cestě už nás nic nepřekvapilo, snad jen hloupí a krásní sobi, kteří se nám několikrát promenádovali po silnici. Noc trávíme zasněženém prostranství, chvíli váháme zda nestojíme na jezeře, ale po hrabání ve sněhu narážíme na půdu, uf. Jelikož nemáme vodu a všude v řekách je kalná nebo zamrzlá, rozpouštíme sníh a vaříme z něj. Večer ještě vyrážíme do temného lesa, abychom zapálili svíčku za zemřelé dušičky a pak uleháme.

65. DEN - Sobí zácpa, uklouzané silnice, sněhová vichřice, vaření ze sněhu, přejezd polárního kruhu a sníh vystřídal déšť 2. 11.

Zima nás probudila už v noci, Janek se natahoval zapnout topení, ale deka ho zachránila. Já mám tlustší spacák, tak jsem zimu nijak nevnímala, ale ráno mi studený obličej příjemný nebyl. V autě teploměr ukazuje -3°C a venku -6°C, ani mi to nepřijde tak hrozné, ale jelikož máme tu možnost, zapínáme naftové topení, které auto vyhřeje za pár minut. Po snídani vyrážíme na procházku zasněženým okolím, nechali jsme promrznout svá těla a pak pokračovali v cestě. Ta byla velmi pestrá a různorodá, jednak jsme se začali přibližovat Norsku a tudíž nás začali obklopovat hory, míjeli jsme obří jezera, jak zamrzlá tak zrcadlící oblohu a sobi pro nás připravili nádhernou podívanou, když celé stádo se rozhodlo utíkat asi jeden kilometr před naším autem. Jejich srdíčkové prdelky před námi poskakovali a nechtěli uhnout a tak jsme pozorovali tyto krásná zvířata a obdivovali jejich svalnaté a křivé nohy. Po přejezdu norských hranic přichází sněhová bouře, sníh se velkou rychlostí smětá přes silnici, vytváří sněhové jazyky a viditelnost je také mizerná, ale pokračujeme dál v cestě. Na chvíli zastavujeme a já jdu vyzkoušet pravé norské počasí na vlastní kůži, po pár minutách se vracím úplně promrzlá a mokrá, jak se mi sníh lepil na kalhoty. No to je jiný fičák, než v ČR. Po cestě jsme potkali také několik kamionů, kteří do kopce jeli krokem nebo musely nasazovat řetězy, cesta byla opravdu uklouzaná. Projeli jsme bouři a nyní hledáme vodu, většina jezer je však zamrzlých a tak zastavujeme na polárním kruhu, kde nabíráme sníh, vaříme a zároveň se loučíme s polární krajinou. Těžko se nám opouští krajina za polárním kruhem, kde jsme se bořili ve sněhu a projížděli mezi zasněženými kopci, kdo ví, jak to bude na jihu. Na polárním kruhu, v pusté krajině se za kopcem najednou vynořil osobní vlak, hledíme na něj a jsme překvapeni, že zrovna na takových místech vede železniční síť. Konečně máme plná břicha a můžeme pokračovat v cestě, která však není nijak atraktivní. Čekalo nás spoustu oprav na silnicích, sníh se s ubývající nadmořskou výškou ztrácel a přišel déšť a bláto. Byli jsme smutní a znechucení počasím, ale u pobřeží zkrátka sníh není. Jediná výhoda byla, že jízda byla bezpečnější, než po uklouzané silnici a taky rychlejší. Po nějaké době jsme se rozhodli zastavit na odpočívadle a přenocovat zde, ale nakonec jsme museli zajet do nedalekého obchodu, abychom si koupili vodu a snídani. Na noc jsme se však vrátili na odpočívadlo.