Jižní Švédsko a skandinávská cesta
Švédsko jsme projížděli jednak, abychom se vyhnuli mýtným bránám a také proto, že jsme míříli do švédského přístavu v Malmo. Cesta přes tuto zemi byla deštivá, plná zvratů a přece dopadla podle našich plánů. Nejkrásnějším zážitkem byl Ale's stones, megalitické stavby na nejjižnějším cípu této země, kde se drsné severské moře rozbíjí o pobřeží. Rozloučili jsme se a zamíříli do nádherné Kodaně.
85. DEN Práce ve Švédsku a švédská Ikea 23. 11. čtvrtek
Po probuzení jsme překvapení, ale trochu jsme to čekali, venku totiž nebylo bílo, ale téměř všechen sníh se rozpustil během noci, když začalo pršet. Trochu nás to mrzí, ale na druhou stranu jsme rádi, protože cesta bude rychlejší a bezpečnější. Po snídani hned vyrážíme dál na jih. Město Ludvika, ve kterém jsme trávili noc, se nám po projetí vůbec nelíbí. Očekávali jsme opět moderní, upravené město s osvětlenými domy, ale čekala nás pouze špína, průmysl a rozbořené stavby. Za městem zastavujeme pouze u obřího železného kola, které se dříve používalo na výrobu elektřiny. Fungovalo to jako mlýn, na kolo padala voda, roztáčela kolo a ono vyrábělo elektřinu. Jelikož je počasí deštivé, nezastavujeme a míříme přímo na jih Švédska. Po cestě zastavujeme ještě ve městě Orebro, kde objevujeme Ikeu a jelikož jsme měli v plánu, vidět pravou švédskou Ikeu, zastavujeme. Ač nám konzum a společnost vůbec nechybí, ze zvědavosti míříme do tohoto obchodňáku, jednak abychom nabrali vodu a jednak na obhlídku. Hned u vchodu se občerstvujeme hot dogem za stejnou cenu jako u nás, abychom zahnali celodenní hlad, pak nabíráme vodu a jdeme dovnitř. Po projítí tohoto monstra, ždímačky a žrouta, odcházíme se znechuceným a otráveným pocitem. Chtěli jsme porovnat českou a švédskou ikeu, ta naše nám připadá lepší a je jistě větší, ale co se týče všeho ostatního, je to stejné. Byli jsme rádi, že jsme mohli vypadnout a spokojeně se usadit v pohodlí našeho auta a uvařit si obědovečeři. Všude kolem nás bylo najednou spoustu obchodňáků, poprvé po dvou měsících narážíme na dálnici a hnusný konzum, bez kterého jsme se mile rádi na severu obešli. Vedle nás projíždí snad padesát aut za minutu, když jsme byli na severu, na některých místech projelo padesát aut za den, je to děsivé! Víme, že jiné už to nebude, čeká nás dlouhá cesta na jih, přes automobilové mraveniště. Jedeme dál, abychom se co nejrychleji přesunuli do města Malmo. V noci kotvíme na benzínce, kde jdeme na záchod a rozhodneme se přespat. Ale co se nestalo, naše večerní téma dnes bylo: "Práce v zahraničí". Diskutovali jsme hodně dlouho a nakonec se rozhodli, že vyzkoušíme obeslat několik firem zde ve Švédku a poptat se na práci. Napsali jsme životopisy v angličtině, trávili čas na benzínce, kde byl internet a tři dny je rozesílali. Čekali jsme na odezvu a mezitím si prošli okolí, prozkoumali les, který byl plný obřích kamenů porostlých mechem, vysokých stromů a luk. Spali jsme na parkovišti u benzínky a dva dny jsme zajeli spát k lesu, který byl kousek. Zaparkovali jsme na travnatém parkovišti a mysleli si, že máme soukromí a klid, ale ráno nás probudili štěkající psy a při vykouknutí z okna jsme zjistili, že spíme u cvičáku a jelikož je sobota ráno, je čas na cvičení pejsků. Mé biologické potřeby byli již akutní, tak jsem hrdinsky vyskočila z auta a nenápadně kráčela k lesu, vykonat svoji potřebu, mezitím však přijel další pejskař, vzal své dva chlupáče a vydal se přímo za mnou. To je zákon schválnosti, kdyby jen tušil, jaké nepříjemné chvíle mi připravil. Když mě konečně předešel, zaběhla jsem do lesa a pak se s úsměvem vrátila na snídani. A takových chvil zažíváme spoustu, chození na záchod je jedna velká kapitola z naší cesty. Po pěti dnech na benzínové pumpě, jsme dostali několik odpovědí na maily, ale všechny záporné. Jelikož pracovat v zahraničí nebylo prioritou, po týdnu jsme se rozhodli vyrazit dál a nechat to na jindy nebo na jinou zemi a odjet. Benzínka měla sprchu, tak jsme se osprchovali, doplnili vodu a v úterý odpoledne pokračovali v našem plánu. Cestou jsme projížděli městem Husqarna, což je Jankova oblíbená značka, rozplýval se a s obdivem projížděl městem. Zde jsme také narazili na Lídl, kde jsme si konečně nakoupili pečivo, které máme rádi a mohli opustit toustový chléb. Večer jsme zakotvili na odpočívadle kudy vedla skandinávská cesta pro turisty, cyklisty nebo běžce. Je to cesta která vede podél celého pobřeží Švédska a je označena žlutou čárkou. Švédské pobřeží je totiž obklopeno nesčetnými kamenými monumenty, které jsou zajímavé a stojí za objevování. Jedním z hlavních a nejznámnějších monumentů je švédský Stonehange, který se tyčí na útesech u města Ystad nedaleko od města Malmo a který navštívíme už zítra. Dnes jdeme již spát.
91. DEN Megalitické stavby - Ale's stones 29. 11. středa
Slunce se ráno hlásilo a my zajásali, hned po snídani vyrážíme objevovat kamenné monumenty a zelený kraj Švédska. Objevují se pole, zemědělské usedlosti, jiný druh staveb, než na severu. Dřevo se začalo mísit s kamenem a typická zeď je kamenná s bílou výplní. Lidé zde hospodaří a mají obrovská pole, jelikož zde na jihu je příznivé počasí pro zemědělství. Přijíždíme do vesnice Kaseberga, kde je parkoviště a info pro návštěvníky tohoto místa. Je větrno a slunce střídají dešťové přeháňky. Oblékáme se pro nepřízeň počasí a vyrážíme hledat megalitické kameny. Cedule nás pohodlně navedou kudy jít a my při cestě vesničkou máme možnost poznat domky s malými barevnými okny, stylově vyzdobenými a útulnými, které zdobí uzké uličky vesnice. Pak nás značky vyvedou na cestičku mezi louky a zanedlouho už nás vítá cedule s popisem místa. Poctivě pročítáme informace a pak už míříme ke kamenům, které zdobí samotný konec švédské pevniny a dál je jen Baltské moře. Kamenů je 57 a mají tvar lodě, jsou zabořené do země jen kousek od hlubokých písčitých útesů, na které naráží rozbouřené moře. Návrší, na kterém právě stojíme, se říká Ale's Stenar neboli kameny mýtického krále Ala. Podle skandinávské legendy je uprostřed megalitického pole hrob tohoto mýtického krále. Vědci odhadují, že kameny pocházejí přibližně ze 7. století našeho letopočtu. Podle vědců také dříve sloužily pro konání rytuálů a fungovaly jako kalendář, můžeme na něm pozorovat slunce při zimním a letním slunovratu či rovnodennost. Útesy jsme navštívili za proměnlivého počasí, chvíli pršelo a pak nám zase vysvitlo slunce, bylo to magické a silné. Potkali jsme zde hodně lidí, kteří se ke kamenům chodí procházet, stále dokola si je prohlíží a jeden místní pán se k nim přišel dokonce pomodlit. Jen v tichosti jsme pozorovali, co pro místní domorodce, kameny znamenají. Když jsme kameny opouštěli, vydali jsme se podél pobřeží, kde jsme narazili na molo, několik domů, které sloužili jako suvenýry a kavárna pro turisty a u pobřeží byl malý přístav, kde parkovalo pár lodí. My se šli projít po kamenech, které ohraničovaly přístav a na konci byly zakončeny majákem. Voda se tam o kameny tříštila a mezi tím deštěm a vodou stál bezzubý rybář, který se na nás smál už z dálky. Když se s námi dal do řeči, zjistili jsme, že je to polák, který má tři dcery, devět vnoučat a s manželkou švédkou je zde na rybách. Prý jsou zde ve Švédsku na nějaký čas, aby si finančně přilepšili. Potom nám ukazoval ryby, co chytil, některé měl v sáčku a dvě leželi na zemi se zraněním, nechápali jsme, ale pak nám vysvětlil, že ty na zemi se nejí, protože, vlastně nevíme, nerozumněli jsme mu, ale předváděl nám něco jako křeč, šlo mu to dobře, ale nepochopili jsme. To, že jsou ryby k ničemu, nám ještě dokázal tím, že je odhodil na zem a nohou je poslal zpět do moře. Ryby se jen sklouzly po betonu, žbluňkly do moře a bezzubý rybář se na nás podíval a zasmál se, jako by to bylo něco vtipného. Co je to za rybáře, který se takto chová k rybám, které se mu nehodí. To je, jako bych kopala v lese do každé houby, která se nedá jíst, opravdu nelidské chování. Raději jsme se rozloučili a odešli. Začalo se stmívat a nad přístavem se slétávaly stovky ptáků, bylo to nádherné. Tvořili na nebi ornamenty, točili se stále dokola a vytvářeli skupiny, které se scházely a pak zase rozcházely. Bylo to představení, jako natrénované divadlo pro kolemjdoucí. Ani jsem nemohla odejít, ale na naléhání Janka jsme se vydali zpět k autu, najedli se a jeli do města Ystad, kde jsme přespali u písčité pláže na odpočívadle.
92. 93. DEN Návštěva města Ystad a švédské pobřeží 1. 12. 2017
Budíme se do deštivého rána u města Ystad, kde parkujeme přímo u písečné pláže a slyšíme bouřlivé nárazy vln. Přeháňky provázeli celý den a my jsme si dali oddech v autě, abychom si konečně v klidu uvařili, mohli si číst nebo jen tak povídat. Během cesty autem to není možné, jelikož Janek špatně slyší a soustředí se na jízdu. Odpoledne vyrážíme na krátkou procházku po pláži, na které nyní vládnou rozbouřené vlny. Podél celého pobřeží se nachází bunkry, které sloužili na ochranu švédského pobřeží. I v moři jsou vybudované kamenné ostrůvky, které sloužili na napadení nepřítele zezadu. Prohlížíme si tyto pozůstatky, ale počasí nám nepřeje, dál tedy nepokračujeme a vracíme se do auta. V noci se rozhodneme jít na delší vycházku podél pobřeží, když konečně přestalo pršet, a doufáme, že dojdeme třeba i do města nebo uvidíme jeho pobřeží. Procházka je úžaná, jdeme asi 2 km a na cestu máme domácí kalvados, ale po 2 km přichází déšť a tak se schováváme do jedné z mnoha chatiček, které lemují pobřeží a čekáme, že třeba přestane. Popíjíme kalvados, sledujeme oblohu a doufáme, že zahlédneme hvězdy, ale ty jsou v nedohlednu. Déšť pokračoval, tak jsme se rozhodli zmoknout. Posilnění kalvadosem a naprosto promoklí, vracíme se k autu, hodiny ukazují již po půlnoci, my jdem spát a čekáme, že zítra bude lépe.
Naštěstí nás budí azur a slunce, po snídani tedy vyrážíme do města Ystad, které je podél pobřeží asi 3 km. Město je malé, útulné a příjemné, my si jeho návštěvu maximálně užili. Nachází se v něm spoustu malých obchůdků s tvorbou místních umělců, stylové antikvariáty, křivé cihlové domy se starými trámy, na kterých se podepsal čas, úzká ulička obklopená nesčetnými obchůdky, kde se prochází lidé, projíždí na kole a vypadají spokojeně. Na konci uličky je náměstíčko s kostelem, který také navštěvujeme, nacházíme zde klid a jsme vytržení z městského ruchu a vánočních příprav. V kostele již stojí vánoční strom a je tam ticho, které v nás probouzí radost na blížící se narození Ježíše Krista. Začíná se stmívat a my míříme zpět k autu, přicházíme unavení a vyčerpaní z nachozených kilometrů, na které po dlouhé jízdě v autě nejsme zvyklí. Odjíždíme do města Malmo, ale jelikož je už večer, zastavujeme před městem Malmo na výčnělku do moře, kde je přístav a pláž. Na parkovišti, kde spíme, máme sousedy s obytmým autem, ale jsou suchaři, my mastíme karty dlouho do noci při pivečku, ale oni už mají půlnoc. Když jdeme rozdělat postel na spaní, jen kousek od nás je obří blikající budova, ze které se ozývá hudba, je to asi místní plážová diskotéka. I když roztančí mé boky před autem, Janek s mým nápadem, vyhodit si z kopýtka, nesouhlasí a pleskne sebou do postele. Ach jo, mohli jsme se jít naposledy rozvlnit, ale Janek je spíše na to spaní než vlnění. No co naděláme, hudbu slyším i při usínání a o rozhýbání boků si mohu nechat jen zdát.
94. DEN Poslední zastávka ve městě Malmo a nejdelší pevný most na světě 2. 12. sobota
Ráno je slunečné, ale větrné, míříme na procházku po pláži, procházíme přístav a z dálky obdivujeme nejdelší pevný most na světě. Je krásný den a my máme namířeno do města Malmo, odkud budeme přejíždět do Dánska. Na pobřeží se nezdržujeme dlouho a jedeme dál. Po cestě míjíme vikingské muzeum, které chceme navštívit, ale bohužel je v prosinci zavřeno. Jedeme do Malma, parkujeme na ulici mimo centrum a asi po měsíci oprašujeme kola, která jsou v hrozném stavu. Během cesty z Norska přes Švédsko nám zrezly řetazy, šlapátka a i rámy se začaly zbarvovat do hněda. Nu což, až se vrátíme, budeme muset našim bicyklům dát nový kabát. Janek kola promazal, umyl a už jsme si to svištěli do centra. Ani nebyla zima a potkávali jsme spoustu cyklistů. Ve městě jsme bloudili, jelikož toto město nemá žádné hlavní náměstí, ale několik malých náměstí a my nejdřív bloudili, než jsme narazili na uličku s několika vánočními stánky, která nás přivedla na náměstíčko. Spíše zde byly krásně vyzdobené ulice, které stály za projítí, my si užili procházku ozdobeným vánočním městem, kde jsme potkali i několik umělců, netradiční výzdobou byla obří lampička uprostřed náměstíčka s historickými domy, kde se každý fotil, i my nebo náměstí s interaktivními hudebními hrami pro děti, sobím divadlem a desítkou hořících pochodní zapíchaných na trávníku. Promrzlí a spokojení se vracíme zpět k autu a pokračujeme do obchodu pro pečivo. Při návštěvě Lídlu a pohledu na regál s pečivem, dostanu takovou chuť na bagetu a co teprv regál s masem, neodolala jsem a musela jsem si po třech měsících koupit šunku a nebudu troškař, což, vzala jsem si hned 400g, protože vyšla nejlevněji, samozřejmě. Zkrátka občas člověka přepadnou takové chutě, že neodolá. Janek, masový bohém, hleděl na moje obžerství a jak se plní košík, jen nechápavě kroutil hlavou. Jedna věc je jídlo v košíku a druhá je hlad v břichu, nemohla jsem se dočkat až budeme v autě a já se vrhnu na přípravu mojí vysněné bagety. Jsme v autě, hned lezu dozadu a vrhám se na přípravu jídla, protože jsme hladoví, jako vlci. Připravujeme si bagetu se šunkou, salátem, porkem a mrkví, zažívala jsem naprostý orgasmus chutí. Já si tu bagetu vychutnala asi jak nikdy. Kdo nezažil, nepochopí. Normálně bagety moc často nejím, ale po tak dlouhé době, kdy se stravujete v autě, dostáváte chuť na různá jídla. Po vychutnání, procítění a prožití bagety, pokračujeme směrem k nejdelšímu mostu na světě, kde chceme, přespat a ráno udělat fotky. Našli jsme skvělé místo hned pod mostem, kde bylo parkoviště a asi tam jezdili randit mladí lidé. Zatímco jsme trávili čas v autě, kolem nás se střídali auta, jak na běžícím páse. Raději jsme si přeparkovali někam, kde budeme mít větší soukromí a pak se vydali na procházku pod most, zatančili si na střeše domu, který stál u mostu, vypili meruňkovicu od Šerifa, snažili se vylézt na vysoký betonový sloupek, abychom si dokázali, že jsme ještě fyzicky zdatní a nechali se na něm ovívat mořským větrem, pozorujíc obří loď projíždějící pod nejdelším mostě na světě. Zbytek už si necháme na zítřek a jdeme spát :)
95. DEN Přejezd nejdelšího pevného mostu na světě a seznámení s dánským rybářem 3. 12. neděle
Čekali jsme krásné počasí pro focení mostu a jeho přejezd, ráno je však zataženo, poprchá a celý most je ponořen do husté mlhy, to je opravdu pech. Snídáme a očekáváme, že si to počasí ještě rozmyslí a nezklame nás. Ještě než odjedeme, Janek vyráží na ryby, zatímco já vyrážím na lov fotek. Než se nadějeme, slunce prodírá své paprsky hustou mlhou a objevuje se nadějné modro. Mezitím, co fotím, Janek přichází s udicí a taky nepořízenou, jde vyzkoušet štěstí za mnou, já fotím ještě pár fotek a místo ryby Janek zapadne mezi šutry a málem si zlomí nohu. No asi to chytání necháme na jindy, myslím, že moje povedené fotky budou stačit. Vracíme se k autu, uklízíme a vydáváme se přejet most, dokud je dobře vidět a počasí nám přeje. Přejetí mostu stojí 50 euro, stojíme u brány, kde zaplatíme a můžeme jet, ale zaplatit nám nejde. Ihned přichází chlápek a pomáhá nám situaci řešit, za chvíli už jedeme po mostu, který vede nad mořem a asi v půlce se do hlubokého moře ponořuje. Ani se nenadějem a 16 km dlouhý most je za námi a my vjíždíme do Kodaně, kde chceme navštívit bohoslužbu v katedrále. Provoz v Kodani je však tak velký, že nestihneme najít parkoviště, kde bychom mohli nechat auto a přemístit se na kole ke katedrále. Příjezd do města je hodně zmatečný, i když jsem tu již byla, nemohla jsem se zorientovat. Vzdáváme to a míříme do obchodu, kde si po třech měsících kupujeme víno, kterého je zde plný regál a my hledíme, jak z jara, protože na severu nebylo nic. Prohibice nás opustila a my si můžeme koupit víno a pivo, to je krásné. Nejsme žádní notorici a život bez alkoholu nám nedělal problém, ale netajíme se tím, že víno máme rádi a rádi si ho zase dáme. Spokojení se vydáváme hledat místo na spaní, což netrvá dlouho, kousek od obchodu odbočujeme na šotolinovou cestu, která vede podél městských zahrádek, až dojedeme na malé parkoviště, které asi pravděpodobně patřilo k parkovišti lodí, které bylo před námi. Zůstáváme tady a pokud někdo bude mít problém s naším parkováním, odjedeme. Dáváme si pivečko, hrajeme karty a sledujeme letadla, která přilétají na kodaňské letiště jedno za druhým. Užíváme si poklidný a příjemný večer, téměř už noc, když v tom někdo venku zakřičí "Hi", nevěnuji tomu pozornost a říkám si, že pokud někdo něco chce, ať zaklepe a najednou někdo zabouchal na auto. Já se picnu, už zase, z toho bouchání na auto budu mít noční můry. Nejdříve brzo ráno, pak zase v noci, nejhorší je, že člověk nevidí ven, ale oni dovnitř ano, škvíru mezi závěsem si najde každý. Janek leze ven, tentokrát oblečený a já čekám, co bude dál. Z venku se ozývají hodně hlasité hlasy, až mám strach, už si představuji, jak si Janka vychutnává nějaký místní nabručený rybář. Rozčíleně se řinu ven z auta, připravená bránit svého muže, ale po vyskočení z auta vidím vousatého rybáře s úsměvem od ucha k uchu s otázkou: "Is all ok? Yes!" odpovídám. S Jankem o něčem debatují, mě je zima a už se těším, až ten chlápek odejde. To byla ale naivní představa. Ptal se, jestli máme vodu, pak nám nabídl pivo a hnedle ho vytahoval z brašny na kole. Co naděláme, dáme si pivo, ale tady akorát zmrzneme, moji myšlenku Janek ihned vyřešil pozváním rybáře do auta. Cože? Do auta? "Můj muž se asi zbláznil" říkám si, ale pak si říkám, proč ne. Odhruji věci a uvolňuji místo hostovi, povídáme si, osvětlujeme hostovi, kde se tu bereme a tím ho ujišťujeme, že nejsme zloději. Poslechneme si pár jeho historek a také tu, jak ho vykradli. Ani jsme nedopili pivo a už nás jde provést svým přístavištěm, nejdříve procházíme jeho buňku, kde má věci na chytání ryb a také lov ptáků. Nejdříve ukazuje mrazák s rybami, jednu vytahuje pro nás na večeři, potom vytahuje další pivo a také dostáváme igelitové pytlíky a látkovou tašku, abychom si měli do čeho položit rybu a vyfasovaná piva. Nestačíme se divit, jak je rybář štědrý, až si myslíme, že je přiopilí, ale alkohol z něj netáhne, naopak je cítit čistotou, narozdíl od nás dvou. Prohlídka pokračuje, pouští nám tranďák, kde hrají zrovna nějakou vánoční píseň, prý to je oblíbená píseň dánů, při které se každý začne usmívat a tančit, kdežto norům už leze krkem. Ukazuje nám fotky svých úlovků a pak vytahuje ze skříňky zbraň, prý na lov ptáků. Zkušeně láme hlaveň, vydělává zásobník, foukne do hlavně, jestli je prázdná a podává Jankovi, ať si vystřelí. Jestli jsme si mysleli, že to bude všechno mýlili jsme se, ten rybář byl na náš vkus, až moc štědrý a přítulný, to dokazovalo i to, když mě v autě chytal kolem ramen se šibalským smíchem. Další z jeho nápadů bylo, jestli se nechceme vykoupat, že má klíč od sprch, které jsou v přístavišti vedle, o které se také stará. Já bych to uvítala, ale než nás provedl celým areálem, zapomněl na to. Možná taky dobře. Prohlídka pokračuje ven na molo, kde parkuje svoji loď spolu s ostatními rybářskými loděmi. Ukazuje a vypráví, jak se takové molo staví, prý je dělal vlastníma rukama, pomocí kompresoru. Dává mi do ruky baterku, abych svítila a pak nás posílá, ať se jdeme podívat na konec mola, nejsem žádný nedůvěřivec, ale v této chvíli jsem čekala, kdy se pod námi molo propadne nebo nám přistane kulka do zad s jeho mohutným smíchem v pozadí. Nic z toho se naštěstí nestalo a my pokračovali v prohlídce. Následovala prohlídka hlavní budovy, kde byl bar, lednice a několik stolů, pro různé mecheche a také porcování ryb, tam nám chtěl dát další rybu, ale Janek skromě odmítl a ukázal na naši rybu v tašce. Když nám stařík začal ukazovat svůj zabezpečovací systém na počítači, mobilu a umístění kamer, začali jsme opravdu váhat, jestli není opilí. Kdo ukazuje cizím lidem svůj zabezpečovací systém? Nikdo! My naštěstí nebyli zloději, takže nám to bylo docela fuk, jen jsme se tomu zasmáli. Když jsme si mysleli, že nic horšího nás nemůže potkat, omyl. Jdeme ven a na stole visí asi deset ptáků s hlavami svěšenými přes hranu stolu, tady měl asi někdo lovecký den. Začali jsme si ptáky prohlížet a rybář, teď už i lovec, začal vyprávět, že když lovci zastřelí 100 ptáků, tak mají dobrý den. Hlas, kterým to vyprávěl a jeho napodobení pušky "tfu, tfu, tfu" a následný smích, nám napověděl, že to bude opravdu vášnivý lovec. Také jsme se dozvěděli, že když se střílí ptáci na švédské straně, vše je v pořádku, v Dánsku je to však zakázané. Tak nevíme, jak to dělá. Potom, co se nám snažil vnutit jednu husu a vysvětloval, jak ji mám oškubat, jsme naštěstí po dlouhém odmítání, vyfasovali pouze její křídlo, které nám usekl sekyrkou a Janek mu u toho ještě musel asistovat, protože stařík měl na jedné ruce obrnu a nemohl s ní moc dobře manipulovat. Chtěli jsme jen pírko a místo toho máme celé husí křídlo, nevím sice, co s ním budeme dělat, ale raději jsme se sním už rozloučili, než příjde něco ještě horšího. Byl to pro nás neskutečný zážitek a ještě ráno jsme se tomu smáli. Z tašky jsme vytáhli pět piv, na střechu jsme položili křídlo a konečně šly do postele. ráno Janek vyráží na ryby, já fotím most, poprchá a je strašná mlha, Janek nic nechytil, málem si zlomí nohu mezi kameny, jdeme k autu, uklízíme a opouštíme Švédsko po mostě, večer přijedeme do Kodaně, chceme jít na mši, ale kvůli zácpě nestíháme a tak zastavujeme u obchodu, kupujeme pivo a dvě láhve vína po 3 měsících, potom najdeme poklidné místo u moře, kde nocujeme. Večer hrajeme karty a přichází rybář, nejdříve povídá, pak nám dává pivo, zveme ho do auta, nakonec nám ukazuje rybářský přístav, který spravuje, dostáváme ryby, 5 piv a husí křídlo. Vypráví o lovení a je už docela napitý, zdá se, ukazujem nám loď na molu, bezpečnostní systém a svou garsonku s mrazáky. Nabízí sprchu, na tu nakonec zapomene a my se loučíme, protože jsme unavení. Odcházíme a ještě ráno tomu nemůžeme uvěřit. Nad ránem se pokoušela straka ukrást naše křídlo.