Finsko

Spali jsme na parkovišti, asi 10 km za Helsinkami, ráno pršelo, tak jsme byli dlouho v autě, odpoledne vysvitlo slunce, tak jsme vyrazili, ale myslet si, že bude svítit slunce bylo hloupé, tady totiž slunce už nesvítí celé dny. Finsko je pohlceno podzimním deštivým počasím a slunce zde není častým návštěvníkem. Po cestě zastavujeme u velkého zábavního parku, kde mají různé atrakce, ze kterých se většinou zvrací, už do dálky láká svým ruským kolem. Celou cestu do města jedeme po skvělé cyklostezce, tedy cyklisti jsou zde na prvním místě. Auta nás pouští a dávají přednost. Než dojedeme do města, zase prší. Stále se schováváme, ale pak uznáme, že to nemá smysl. Projíždíme město za jemného podzimního deště. Nejsem moc nadšená, nikde žádné historické budovy, jen moderní stavby a spoustu lidí. Helsinky mi připomínali svým ruchem a spěchem Berlín, ale oprosti Berlínu jsou mnohem menší. Velikostí jsou jak Brno. Jedinou historickou budovou bylo hlavní nádraží, pravoslavný kostel a katedrála na Senátním náměstí. 

Procházíme se ještě k pobřeží, kde je vyhlídka a pod námi jsou tři venkovní bazény, kde plavou lidi. Jako byste odkryli krytý bazén v Blansku. V jednom je voda z moře, která je pro otužilce a lidi, co jdou ze sauny, sauna je ve finsku téměř všude a lidé mají své vlastní sauny i doma. 

Na jednom nákupním centru nás zaujala značka Zetor a pak Lídl, který je zatím ve všech státech, které jsme projeli. Je skvělé, že tam jsou podobné ceny, takže jsme za něj velmi rádi. Zajímavostí je, že zde jezdí české tramvaje, což nás velmi mile překvapilo. 

Potom jedeme zpět k autu, cestu trefujeme i bez navigace. Ještě se podělíme o zážitek, když jsme stáli na přechodu a čekali na zelenou, stáli tam s námi dvě holky a paní na kole. Najednou jsme uslyšeli zvláštní zvuk. Mladá slečna vytahovala mobil z kapsy, ten ji vyklouzl z ruky a projíždějící autobus jí ho přejel zadními koly. Přála bych vám vidět ty obličeje. My jsme soucítili, ale museli jsme se tomu zasmát. :) Než jsme dojeli k autu, byli jsme už pěkně mokří, ale topení nás celkem rychle vysušilo. Jen jsme kousek popojeli a šli spát.

18. DEN - Jyvaskyla a návštěva Iva

Jedeme za Ivem, bratrancem Janka do Jyvaskyli, kde Ivo studuje. Je to tři hodiny od Helsinek. Nejedeme po přímé cestě a kocháme se krásnou podzimní přírodou, sem tam na nás vykoukne nějaký dřevéný dům. Jsme nadšení a spokojení. Svítí nám sluníčko a je příjemná teplota, asi 17°C. 

Do Jyvaskyli přijíždíme až večer a opět prší. Jdeme si projít město, není velké, jedna hlavní ulice bez náměstí, kostel a rozhledna, která je vážení zadarmo a dokonce v ní topí. Je z ní rozhled na celou Jyvaskylu. Finsko je placatá země bez kopců, osídlení je velmi řídké, ale Jyvaskyla je trochu více zvlněná. To dokazuje i to, že má svoje skokanské můstky a sjezdovku. Je to větší městečko ve Finsku, ale široko daleko není nic. Ve městě se zrovna běžel maraton, ale nevíme bližší informace, protože startovali v osm večer a běželi ještě druhý den v jednu po obědě. Možná to byl Ultramaraton, ale těžko říci.

 U pobřeží jsme viděli několik lodí, které vypadali jako plující malé domečky, byli to sauny. Vyjedete si na projížďku v sauně, pak skočíte do moře a zase rychle do tepla. No dobře to mají ti finové vymyšlené. Vracíme se ke kolejím, kde Ivo bydlí. Je nám dopřána teplá sprcha a posezení u stolu. Koleje jsou oproti českým mnohem větší. Každý tu má svůj pokoj, k pokojům patří koupelna, kuchyň a balkon. Nedá se to srovnat s českými kolejemi, kde jsou tři lidi na pokoji a mají společné sociálky a kuchyň s celým obydleným patrem. 

I když máme k dispozici pokoj na spaní, odcházíme ve 3:00 ráno do auta. No není to žádná lahoda. Auto stálo několik hodin a tak pěkně vychladlo, což bylo znát. Poprvé jsme si museli chvíli zatopit, abychom ulehali v teple. V noci zima zatím není, máme dobré spacáky :)

19. DEN - Jedeme dále na sever

Ráno vstávám s kocovinou, nějak mi to nesedlo. Zůsvávám v autě, odpočívám a Janek jede do místní menzy, ochutnat jejich speciality. Prostředí a jídlo si po příjezdu nemůže vynachválit. Loučíme se s Ivem a pokračujeme v cestě. Slunce se na nás zase na chvíli usmálo, zastavujeme na benzince a opět  se nahříváme, abychom nachytali pozitivní energii. Musím zmínit jejich velmi luxusní záchody. Vše voní, je čisté, upravené, hraje tam hudba - zvuky z přírody, ptáčci, voda a tak. Dokonce je tam vestavěná obrazovka, kde se promítá video z přírody a obložení je sklo s obrazy lesů a luk. No na takovém záchodě, radost posedět. Pak pokračujeme dál a jedeme dlouho bez zastávky a nakonec zastavujeme na benzince, abychom zavolali domů, protože moje maminka má narozeniny. Benzinka je spolu s restaurací, podobná nějakému fast foodu. Takových benzinek jsme potkali spoustu. Můžete tam koupit spoustu rychlých jídel, je zde i obchod, záchody a hlavně všude jsou hrací automaty, asi finská zábava, či co. Potkáváme zde hodně lidí při těle a velkou módou je zde kšiltofka, tu zde má na hlavě každý kluk. Za naši dlouhou cestu přes Finsko, jsme naznali, že mnohé věci finové přebírají od američanů. Jejich hlavním jídlem je prý pizza, všude jezdí americká auta a země je plná fast foodu. Příroda je tu ale pěkná. U benzinky i přespáváme a pokračujeme druhý den.

Budíme se pozdě, jelikož jsme šli pozdě spát, vaříme oběd, kuřecí maso s rýží, protože je neděle. Pak jedeme dál, po cestě nám začíná svítit sluníčko. První naše zastávka je u cesty, kde protíkala řeka, kterou lemovali žluté břízy a jeřabiny. 

Líbili se nám domy kolem cesty, jejichž specifikem zde na  severu jsou kovové žebříky na střechu, připevněné k domu a také žebřík z boku domu. Je to jednak pro shazování sněhu ze střechy a úniku z domu, kdyby začal hořet. Všechny domy mají totiž dřevěné konstrukce. Další zajímavostí byli poštovní schránky, ty jsou pohromadě u hlavní cesty, nikoli u každého domu samostatně. Vždy je to pár schránek, pravděpodobně pro určitou část či "ulici". Proč uvozovky? Protože ulice jsou hliněné cesty do lesa, kde je roztroušeno několik domů. Takhle přijede pošťák na jedno místo a tam rozdá poštu všem okolním domům. To je úspora času.. U každého domu je malý dřevěný domeček, ne není to zahradní domek, ale sauna. To má zde opravdu každý dům. A u cesty stojí také dřevěné přístřešky, kde jsou hliníkové nádoby na mléko, které tímto způsobem prodává. No a co nás ještě zaujalo jsou jejich skromné zastávky autobusu. 

Pokračujeme dál a zastavujeme na místě, kde je hotel, benzina a možnost koupání v moři. Příroda se zde rapidně mění, je vidět, že jsme ujeli pěkný kus cesty. Jsou zde opět břízy, borovice, lišejníky, tráva a spoustu kamenů. Všude rostou nízké keříčky podobné borůvkám, ale jsou zakrslejší a plody mají červené, zatím jsme nezjistili, co je to za rostlinu. Jdeme po dřevěném chodníčku mezi kameny ke stavbě ve tvaru teepee. Myslela jsem, že je to sauna, ale omyl. Je to místnost na grilování a oheň. Uvnitř jsou kolem dokola lavečky a uprostřed obří ohniště s roštem. Parádní pro společné večery. 

Jdeme k moři, které je ledové, takže do otužovací koupačky se nám nechce. 

Pokračujeme dál na sever, kolem nás je vše žluté a rezavé, na zemi spoustu žlutých, červených, zelených mechů a keříčků, na obřích pláních suchá zlatá tráva. Občas potkáme naprostou tajgu se suchými a nízkými stromy. Zaujme nás cedule safary a na obrázku je sob, odbořili jsme tedy a jedeme po asfaltce, pak šotolině, mezi poli, pak lesem a zhruba za 10 km začínáme sem tam potkávat dům. Je to zapomenutý svět, říkám si. Nikde nic kolem, jen les a les. I přesto k těmto pár domům vede elektrika, ale to je asi tak všechno. I když jsou to domy v lese, nejsou to žádné staré chalupy, ale pěkné domy se saunou a dokonce jeden měl i bazén. Asi po 12 km dojíždíme k hotelu, malé dřevěné chatě, kde stojí několik čtyřkolek, sněžné skůtry a sáně. Je to asi pro turiskty, kteří chtějí klid v přírodě a vidět soby, kteří se potulují v lese. My jsme zatím žádného neviděli.

 Jedeme zpět, cesta je rovná, lehce se vlní a my si užíváme neskutečných pohledů do dálky, kde se cesta v malé tečce ztrácí. Z těchto zapadlých a vzdálených míst severu se nám tají dech a to víme, že nás čekají horší místa. Poslední naší zastávkou je santova vesnička, kam přijíždíme pozdě v noci. Je to klasická vesnice, kde jsou různě nasvícené domy, hraje tam vánoční hudba a domy jsou popsané, jako třeba - santův dům. Prošli jsme část vesničky, ale jelikož začínalo pršet, pokračovali jsme v cestě dál. My raději budeme věřit na Ježíška a Santu necháme Santou. Zastavujeme v lese a jdeme spát do naprosté tmy, nevidíme vůbec nic.

21. DEN - FINSKO - nekonečné silnice a břízy

Ahoj podzime, probouzíme se do krásného slunečného, ale studeného rána, plného nejen zlatých paprsků slunce, ale zlatých bříz všude kolem nás. Je to překrásné a my se nemůžeme toho pohledu vynadívat. Rovná dlouhá silnice lemovaná břízou za břízou. Podzim je tady a my se musíme čím dál rychleji aklimatizovat, nejen na změnu krajiny, ročního období, ale i teplotu. Vyrážíme dál na sever, kde nás již očekává Brigitta, první farmářka. Finsko se snažíme projet bez větších zastávek, protože zde nejsou žádné kopce a přírodní zajímavosti, či města. Samozřejmě nás okouzluje celou cestu svojí nespoutanou a nedotknutou přírodou, krásnými domy, auty a rozsáhlými jezery. Stačí udělat několik zastávek kolem cesty, kde je nádherná příroda a není třeba zajíždět pro fotky a zážitky daleko od hlavní cesty. ¨ Cestou potkáváme malé městečko, kde na benzince stojí již nepojizdná Škoda 120. Pro nás je to kuriozita a kousek opravdové České republiky. Jsme hrdí na Škodu! Kousek za městečkem odbočujeme k přehradě, která dělí dvě jezera. U spodního jezera je na břehu loďka, Janek rozhodl, a už jsme stáli dole na břehu a vylívali z lodi vodu, abychom se mohli projet. Loď je díravá, ale naštěstí nacházíme dřevěný kolík, kterým se díra zadělává. Hurá, voda je vylitá a my nalodění. Plujeme a modlíme se, aby nepřišel majitel, ale naštěstí naše ukořistění loďky nezjistil. Projíždíme se po jezeře a užíváme si výhled na zbarvené břízi, které se odráží v hladině jezera. Není to jednoduché řídit takovou loďku, Janek to zvládal skvěle, ale moje síly na to nestačili. Pádla byly dřevěný, úzký a dlouhý a nechtěli mě poslouchat, ke břehu jsem naštěstí dopádlovat zvládla. To bylo malé zpestření jízdy a poračujeme dále. Další zastávkou je u vesnice Sattanen, která je známá svými závody se sobím spřežením. Přejíždíme silnici, která protíná dvě jezera a zastavujeme u jednoho z nich, je tam rybářka a chytá ryby asi s čtyřmetrovou udicí. Takových jsme již potkali mnoho. Pokračujeme v cestě a najednou potkáváme soby, na které nás upozorňují značky již několik kilometrů. Poprvé vidíme divokého soba a jsme z něj nadšení. Jak se přibližujeme na sever, krajina se začíná viditelně měnit, břízy už jsou téměř opadané, ztrácí se borovice a začínají smrkové lesy, ale nejsou to krásné smrky, jak známe od nás, jsou to škaredé, mrazem a větrem zničené stromy. Pak se začínají objevovat pláně bez stromů, pouze suchá tráva, suché stromy a zakrslé břízy, které jsem nikdy neviděla. Krajina vypadá velmi drsně a je vidět, že počasí ji každoročně bičuje. Před námi se objevuje kopec, jediný za těch tisíc kilometrů, co jedeme. Zkoumáme okolí a pak se vydáváme na kopec, prodírajíc se zakrslými břízami a našlapujeme v měkkém mechu a keříčkách. Všude kolem jsou bobule a lákají k jídlu, ale zatím nevíme, zda jsou jedlé. Na kopci je vyhlídka, která dříve sloužila k mapování a měření vzdálenosti. Je tam také restaurace a lanovka, protože je to jediné místo široko daleko, kde se dá lyžovat. Vítr je opravdu silný a mraky se mění velmi rychle, sem tam i zaprší. Scházíme dolů zkratkou mezi břízami a bobulemi, vyhíbáme se bažinám a těšíme do tepla auta. Další cíl je, najít internet, protože potřebujeme nějaké informace. Je to marné, internet nikde, máme hlad a stmívá se. Projíždíme přes krásná jezera a u každého je odpočívadlo pro karavany. Rozhodujeme se tedy, že zůstaneme u jezera, zajíždíme k jezeru, po šotolinové cestě, kde nás nebudou rušit auta ze silnice. Jedeme asi dva kilometry a narážíme na nádherné, průzračné jezero, u kterého je místo k parkování a ohniště. To je asi sen. Kempíme tady, Janek se vrhá do rozdělávání ohně a já opékám brambory a kukuřici. Nemohli jsme najít hezčí místo. Hned jsme využili nástroje, které si vezeme, kytaru, koncovku, sekeru a pilku :) Janek chodí do lesa pro dřevo, kde je ho opravdu spoustu a já udržuji oheň. Divím se, že nemá strach, noc je tady tak temná. Sledujeme neustále nebe a čekáme na polární záři, která chybí k dokonalosti večera, ale ta je v nedohlednu. Janek měl za večer několik halucinací, že vidí polární zář, ale já jsem nic neviděla... A tak jdeme spát a o polární záři si necháváme jen zdát.

22. DEN - Koupání v jezeře a strach z medvěda 

Dnes jsme se probudili do zataženého dne, ale rozhodli se na tomto krásném místě zůstat a užít si přírody. Janek hned ráno rozdělal oheň, který jsme udržovali po celý den. Vařili jsme oběd na ohni, na jídlo jsme si udělali dobrou mrkvovou polévku s opečeným chlebem a Janek se rozhodl, že půjde do vody, aby dodržel tradici, že se v každém státě vykoupeme. Poprvé když lezl do vody, namočil si kolena a vzdal to, jenže jak vylézal z vody ven, uklouzl a spadl tam. Celý rozčílený a zmrzlý vylezl a utíkal k ohni, aby se nahřál a pak se asi další 2 hod odhodlával, jít tam znova. Jeho odhodlávání probíhalo tak, že nahý udržoval oheň a zvětšoval ho, aby mu bylo teplo až vyleze z vody. Bylo zajímavé, jak oheň dokáže zahřát, venku 7 stupňů a nahý Janek u jezera popíjí čaj a kochá se přírodou...

Potom konečně vlezl do vody, udělal pár temp a cítil se velmi mužně, že to dokázal. Já ho pozorovala zachumlaná do deky od ohně. Měla jsem také nutkání, ale teplo bylo lákavější a příjemnější. Zrovna když vylézal z vody, projíždělo kolem auto a rozhodlo se zastavit, my jsme se báli, že jsme něco provedli, ale nakonec se ukázalo, že jeden z domorodců se chtěl pobavit a zjistit odkud jsme. Byl to chlap jak hora s velkým teréním autem, takový ten severský drsný muž, poptal se odkud jsme, jaké máme plány a zda jsme tu spali. Následně nám oznámil, že má chatu kousek od nás a že ho tam večer navštívil velký medvěd. Trochu mě zamrazilo, když si vzpomenu, jak se předešlou noc Janek potuloval po lese, hledal dřevo a já sama seděla u ohně. Měli jsme štěstí a nebo se nás medvěd možná bál. Obdivoval Jankovu otužilost, voda má prý 6°C, potom se rozloučil a odjel. Byli jsme rádi, že jsme potkali někoho komunikativnějšího :) Pak už jsme jen vegetili, malovali na naše auto, poklidili a pokračovali dál v cestě. 

Dnes večer jsme přejeli norské hranice a spali kousek od farmy, kde budeme 3 týdny pracovat. Jelikož jsme jeli v noci, neviděli jsme přejezd do Norska, což je škoda, krajina se tam hodně proměnila a začala nás obklopovat pustina.